Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo káru táhne, někdo se veze. V případě holandských DELAIN není těžké jim jejich roli určit. Ale to by na druhou stranu nemusel být vysloveně negativní soud, kdyby na té káře byli vidět přes postranní bočnice. Toho se jim poštěstilo na posledních dvou deskách. Přišli se slušně odsýpající rockovou hudbou s několika podařenými hity. „We Are The Others“ byl už poměrně vyspělý rock/pop, který si určitou pozornost zasloužil, stejně tak jeho následovník.
DELAIN vznikli jako projekt klávesisty Martijna Westerholta, který až do roku 2001 působil ve WITHIN TEMPTATION. Odešel ze zdravotních důvodů krátce po vydání „Mother Earth” a do kapely se již nevrátil (jak na potvoru se zrovna krátce poté začaly kapele sypat peníze; jeho bratr Robert tam hraje dodnes). Chvíli poté začal dávat dohromady vlastní kapelu a o několik let později, již pod jménem DELAIN, vyšel debut „Lucidity”, na který si kromě zrzavé krásky Charlotte Wessels pozval i slušnou řadu hostů. Někteří s ním spolupracovali i na albech následujících, zmiňme třeba nepřehlédnutelného Marca Hietalu.
Na novém albu DELAIN pokračují tam, kde posledně skončili. Hrají líbivý melodický rock, ne nepodobný konkurenci vedené bratrem kapelníka. Oproti Sharonině partě jsou střízlivější v hutnosti studiové úpravy, orchestru a všemožné cukrové vatě. Avšak i DELAIN jsou místy přeslazení, především jejich pilotní singl „Stardust“ od dalšího poslechu spíš odrazuje. Naštěstí je album vyvážené a obsahuje i skladby, které se nepodbízejí a hezky šlapou kupředu. To je možná i hlavní výhoda DELAIN oproti jejich krajanům. Neutápí se ve zbytečné pompéznosti a neztrácí dynamiku. „The Human Contradiction“ je nenáročný poslech, který však svižně plyne a občas potěší příjemnou melodií. Hlásek Charlotty občas pro zpestření vystřídá některý z hostů (Marco Hietala, George Oosthoek nebo Alissa White-Gluz (čerstvá posila v ARCH ENEMY)). Charismatická zrzka si je vědoma svého rozsahu, její projev je sebejistý a netlačí se tam, kam nedosáhne. Hlavní slovo mají klávesy a kytary hrají spíš rytmickou úlohu, ale to je obecný symptom klávesistou vedených kapel.
Až na onu skutečnost, že se od minula DELAIN nikam neposunuli, o inovaci v jejich hudební škatulce nemluvě, působí nové album DELAIN veskrze pozitivním dojmem. Podobně jako „We Are The Others“ a „April Rain“ je i novinka příjemný pop/rock, který se neutápí ve studiových aranžích, ale sází na jednoduché písně. Dobře se poslouchá, ale hlubší stopu po sobě „The Human Contradiction“ nezanechá.
I napočtvrté to DELAIN ustáli se ctí. Nijak nevybočují z mantinelů svého žánru, ale na druhou stranu to, co dělají, dělají dobře. „The Human Contradiction“ není nic světoborného, ale poslouchá se příjemně.
1. Here Come The Vultures
2. Your Body Is A Battleground
3. Stardust
4. My Masquerade
5. Tell Me, Mechanist
6. Sing To Me
7. Army Of Dolls
8. Lullaby
9. The Tragedy Of The Commons
Diskografie
The Human Contradiction (2014) We Are the Others (2012) April Rain (2009) Lucidity (2006)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 42:00
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.